na Blog.cz

nejprve bonusy:

A teď ty pravidla, nejsou nijak složitá, ani náročná:

Tak a to je vše:)

Slunce se vyhouplo nad obzor a zalilo okolní krajinu oslnivým světlem, jako každé ráno. Jindy bych se jen převalila na druhou stranu a pokračovala v mé oblíbené noční činnosti, jenže dneska byl jiný den, dneska jsem totiž v téhlé své posteli s tolik nenáviděnými závěsy ze smametu spala naposled.

Nepříjemně mě bodlo u srdce, když jsem si to uvědomila. Naposled...

Zdálo se mi až neuvěřitelné, že zítra už budu nenávratně pryč, že už nikdy neusednu na levý kraj stolu naší koleje a nebudu s kamarádkami nezávazně klábosit. Jen představa, že až dneska opět nasednu do spěšného vlaku, který mě zaveze zpět do Londýna, se mi zdála neúnosná. Připadalo mi jako kdybych sem poprvé přijela teprve včera a dneska už musím odjet. Jak proboha mohlo těch sedm let tak rychle utéct a proč jsem si neuvědomila dřív, jak moc mi Bradavice přirostly k srdci?

Proč jsem si tohle musela uvědomit až teď???

Odvrátila jsem pohled od pootevřeného okna a dlouze se rozhlídla po tom tak známém pokoji; jindy pro mě zcela obyčejném, jakých jsou na světě mraky, dne však jedinečném. Dokonce i ty tolik let nenáviděné závěsy mi dneska připadali elegantní, oproti jiným dnům, kdy jsem tvrdila, že jsou naprosto nevkusným kýčem. Nad touhle myšlenkou jsem se pousmála. Připomněla mi totiž můj první den tady, když jsem sem poprvé přijela a spatřila Bradavický hrad v celé své kráse.

Do smrti nezapomenu, jak ohromeně jsem na něj zírala, když jsem se spolu s dalšími prváky plavila ve ztrouchnivělých loďkách přes jezero s šafářem Hagridem, stejně jako na zařazování a výkřik Moudrého klobouku: "NEBELVÍR!", když mi jej McGonagallová posadila na hlavu.

Byly to krásné časy, tak proč to muselo, tak rychle utéct? Proč nejde zastavit čas???

Co bych dala zato, kdybych si mohla být jedním z letošních prváků...

Je snad tohle úděl posledních ročníků, že si přejou být na místech těch mladších, aby mohli v Bradavicích zůstat třeba´s jen o jediný den???

V očích mě začaly pálit slzy. Zaptřepala jsem hlavou...

Ne nebudu sentimentální, celých sedm let jsem nebyla, tak to poslední den nebudu měnit, přesvědčovala jsem se, ale nebylo mi to nic platné, protože se mi vzápětí skutálela potváři první slza a za ní další a další...

Ještě pěknou chvíli jsem pozorovala východ slunce, zatímco mi slzy tekly proudem, než jsem tomu udělala přítřž a vstala jsem.

Nedá se nic dělat, jsem tu sice poslední den, ale to neznamená, že ho probulím, ne naopak, pořádně si ho užiju a s touhle možná až příliš optimistickou myšlenkou jsem rázně vyščla z pokoje vztříc novému a zárověň poslednímu dni na tom neobyčejném místě.